Nejstarší zmínky o vinařství, péči o révu, její zpracování na další produkty a práce s ní, jsou diskutovány již v dávném 6. tisíciletí před naším letopočtem. Od té doby, a možná ještě dřívější, se celý proces vyvíjí, zdokonaluje, předává z otce na syna a víno se za tu dobu stalo součástí života skoro každého obyvatele na planetě.

Výraz “tradice” pochází z latinského traditio, což v přeneseném významu znamená předávání. Poznání, schopností, zvyků a kultury. Zkrátka toho, co je základem výchovy každého člověka ve společnosti.

Ve své bakalářské práci, zabývající se návrhem objektu vinařství v Žalhosticích, jen málo vzdálených od Litoměřic, jsem během své práce komunikoval s několika profesionálními vinaři, produkující víno v Českém středohoří a navštívil také několik vinařství produkujících víno na jihu Moravy a severu Rakouska. Důvodem výběru tohoto tématu bylo neustálé setkávání se s rozporem názorů na téma, jaký by měl být přístup k vinařské architektuře. Většina vinařů si své budoucí objekty představuje vystavěny v pseudostylech a mohutně dekorovány jako tomu bylo před stovkami let. Mnoho z nich se také uchyluje k úpravám původních objektů v blízkosti vlastních viničních tratí a to, defacto, s přístupem restaurátora. S tímto fenoménem jsem se setkal již v prvopočátcích mého snažení. Moje otázky tedy znějí, jak má vypadat nové vinařství a proč spojení vína a jeho tradice evokuje potřebu vinařů vytvořit “zemitější“ architekturu? Vyžaduje si tradice speciální přístup architekta k návrhu? V horlivých debatách jsme s vinaři diskutovali nad vztahem vinaře a procesu výroby vína. Kde má každá kapka získat trochu ze samotného vinaře.

Zprvu jsem se domníval, že je tak z důvodu nedůvěry k současné architektuře, ale po hlubší rozmluvě o tomto problému se ukázalo, že to není strach z nové architektury, jak tomu běžně bývá.

A nebyl to jen každodenní rozpor otázky stará vs. nová architektura, zde byl totiž ještě umocněn. Umocněn o tradici...

Byl to strach, že současná architektura nemá dostatečnou tradici k tomu, aby byla oprávněna uchovávat a vytvářet takovou hodnotu tradice jako je víno. Současná architektura mnohdy pracuje s napětím, kontrasty nebo důrazem. Architektura vína by ale měla člověka uklidnit. Umírnit jeho vjemy a soustředit všechny smysly směrem k vínu.

Co je tradice v architektuře? A jak se projevuje v dnešní tvorbě? Je tradice skryta v dekorativismu? Pokud zkoumám architekturu vína před několika stovkami let, nelze si nevšimnou diverzity mezi oblastní architekturou. Důležité je zmínit "tradiční" řadové sklepy na jihu Moravy, zámeckou architekturu kolem prahy, nebo roubené stavby na severu Čech. Každá architektura je jiná, přesto typická pro svou lokalitu. V dnešní době, pokud porovnám architekturu severního Rakouska, Ameriky nebo severních Čech, nese velmi totožné rysy, jejich typologie je velice podobná a místní diverzifikace ustupuje do pozadí.

Toto není problém pouze vinařské architektury! Obecná tendence potlačení tradice a nastolení uniformního počítačového věku vládne světem a tak není divu, že i v případě vína se tento moment aplikuje.

Zaujala mne myšlenka a názory architekta Kenga Kumy, který, ve svých textech o návratu k materiálům, vypráví o materialismu a hodnotách materiality místa. Popisuje, jak myšlenkou jedné z jeho prací je vystavět dům z podstaty místa. Naprosto zde souhlasím s jeho popisem betonu jako univerzálního materiálu, vyrobitelného kdekoliv, za jakýchkoliv podmínek ve stále stejné kvalitě, pevnosti, vlastnostech a vzhledu. Pomocí totožných materiálů vznikají totožné stavby. Předmětem zkoumání již není bohatost materiálů, řešení souvislostí a návazností. Je jím již jen forma. A ta by, teoreticky, podle Louise Sullivana, měla následovat funkci. Výsledek této rovnice je pak již zřejmý...

Není právě toto pomyslná cesta tradice do záhuby? Vždyť možná právě tolik, od doby Adolfa Loose, kritizovaný dekorativismus prvkem je možné nahradit dekorativismem materiálu a tak promítnout do stavby špetku jejího okolí. Právě to bylo typické i pro zmíněné tradiční stavby před nějakým časem. Nemají společné materiálové prvky. Ač nevědomky, vycházejí z podstaty místa. Nebyl na ně použit materiál, který se nemusel dopravovat tisíce kilometrů daleko, nýbrž ten, který nabídlo místo samo.

S podobným principem jsem se setkal při stavbě fotoatelieru mého známého v provincii Tulum na Máyské rivieře v Mexiku. Ten, ač byl navržen v České republice, byl na místě vystavěn ze zdejších materiálů. Z kamenů nelezených v jeho blízkosti, ze dřeva, které bylo na tomto místě pokáceno, aby zde mohl být dům vystavěn, z rákosu a hlíny, která se nacházela všude kolem. Vznikl objekt, který by nebylo možné umístit kdekoliv jinde na světě. Tradiční a přitom současný.

Dovoluji si tvrdit, že tento princip již byl ověřen na mnoha povedených vinařstvích ve světě. Mezi ty pozoruhodné patří například Dominus Winery od architektů Herzoga a De Meurona, kteří pro jeho plášť využili místní kamenivo a vytvořili tak pomyslnou kamennou řadu viniční tratí. To je ideálním příkladem využití materiality místa ke vzniku typologicky něčeho úplně nového. Na druhou stranu Fuleky winery je skvělým příkladem renovace původní hodnoty a její doplnění v současném stylu, je tak zachována surová krása původního materiálu bez jeho estetického rušení novými prvky.

Není právě toto cesta, jakým způsobem se pohybovat na poli současné a přitom tradiční architektury? Osobně si myslím, že něco tak dokonalého, jako je díky svému přísnému řádu víno a vinná réva, si zcela jistě zaslouží minimálně stejně tak dobrou architekturu. Tradici a jeho hodnotě však může odpovídat jedině materiální podstata věci, za těmito hodnotami se přitom nemusí chodit daleko, jsou vždy poblíž...

V Litoměřicích 3. června 2013
Vlastní rukou

Jakub Pleyer

Zdroje:
Analogická architektura, Obec architektů Praha, Praha 1990
Nová česká práce 1990-1994, Obec architektů Praha, Praha 1994
Lidová architektura na Moravě a Slezku, Václav Frolec, Brno 1974
Kengo Kuma: Great Bamboo Wall House, severní Čína 2002
Toshiko Mori: Materialita a kultura, Architektura: Tělo nebo Obraz? Zlatý řez Praha 2009
Geologie a víno: Miloš Suk, Jan Stehlík, Nadace Litera, Brno 1995